Karel Valter

Moje krajiny

Karel Valter se narodil před I. světovou válkou – roku 1909. Tvůrčím způsobem zasáhl již do kulturního dění první republiky. Byl členem avantgardní skupiny Linie, v rámci které se věnoval mimo jiné i fotografii a jeho jméno je dnes uváděno mezi významnými tvůrci české experimentální fotografie.
Prožil, mnohdy bolestně a na vlastní kůži, všechny následující dějinné peripetie: válku, věznění v koncentračním táboře, poválečnou euforii, 50. léta, oživení a naděje koncem 60. let, sovětskou invazi, hluboký společenský a morální úpadek v době normalizace a konečně i změnu poměrů po roce 1989. Zachoval si však nezávislost a jeho tvorba se vyvíjela svou vlastní svobodnou cestou. Mimo jiné i proto, má dnes jeho dílo pevné místo v českém výtvarném umění.
Karel Valter se dožil bezmála sta let. Dlouhověkost přináší výhodu nadhledu a v případě osobnosti jakou Karel Valter byl, i určitého taoistickému přístupu. Nebyl tak z umělců, kteří obtížně hledají inspiraci. Zůstával věrný své celoživotní inspiraci – přírodě. S citlivostí k jejím proměnám tvořil svým osobitým malířským rukopisem krajinomalby i menší přírodní motivy. Při svém putování přírodou sebou měl vždy skicák, který mu sloužil k okamžitému záznamu. Věděl, že v přírodě je všechno pokaždé jinak. Na mnohá místa se opakovaně vracel. I obraz stejného motivu začínal vždy od začátku znovu. Tvořil v duchu toho, co kdesi poznamenal Paul Klee: „umění neopakuje viditelné, ale činí viditelným.“

Jan Adamec

Balvan., 1989

olej na plátně

Bříza a motýl, 1991

olej na plátně

Mezi lesem a polem, 1988

olej na plátně

Prostý divák hledí na moderní stroj s obdivem. Mnohým součástkám nerozumí a nedovede pochopit jejich funkci, přesto obdivuje jeho chod a výkonnost. Stojí-li divák nebo čtenář před moderní básní nebo obrazem, mnohý, aniž se mohl přesvědčit o jakosti, hned odsuzuje, poněvadž není zde tak „zjevného“ přínosu. Tak zůstává obraz nebo báseň mimo kladné zhodnocení. Nedokonalost stroje projeví se nefungováním, popřípadě nedostatečností výrobku. Jak má ale obraz nebo báseň přesvědčit diváka o své „jakosti“? Hybnou složkou je zde spolupráce diváka s nahlíženým obrazem. Prostota projevu, až nejúspornější, je právě tak geniálním uchopením skutečnosti, jako jednoduché součásti fungujícího stroje. Výsledek dobře jdoucího stroje – obrazu nebo básně, určuje způsob, jakým nás obraz uvádí do chodu a uvádí-li nás k burcování životní radosti, pocitu žalu apod.

K. Valter – Ostnaté vzpomínky