IVAN BUKOVSKÝ - PAVEL JANOUŠKOVEC - BORIS JIRKŮ
3 znovu spolu
Myšlenka uspořádat setkání s aktuální tvorbou tří výtvarníků, Ivana Bukovského, Pavla Janouškovce a Borise Jirků, vznikla před pěti lety. V roce 2022 se pod kurátorským vedením Petry Caf Janouškovcové a pod záštitou ministra kultury uskutečnil v unikátním prostoru více než 600 m2 výstavní plochy Chotěšovského kláštera společný projekt, monumentální výstava „3 v klášteře“, který zanechal svou formou i obsahem silný dojem. Díky galerii FONS bude toto setkání pokračovat o tři roky později v menším, klasickém galerijním formátu. Představí se produkce malířů, narozených v rozmezí dvanácti let, kteří v nejrůznějších generačních polohách navazovali na pestré tradice českého moderního umění.
Vystavený soubor prací má i v menším formátu – přes rozmanitá východiska a výraznou stylovou různorodost – překvapivě kompaktní atmosféru, ukazující spíš na generační příbuznost než na nespornou vyhraněnost osobností jednotlivých účastníků. Jejich rozdílné výtvarné přístupy i témata se tu znovu střetávají i doplňují. Vzniká dynamický dialog mezi třemi osobnostmi, které spojuje nejen společná minulost, ale i potřeba vzájemného sdílení. Asi nejčitelnějším, bezprostředním spojovacím článkem vybraných ukázek, je vztah k barvě. U všech tří malířů má barevný účinek zásadní význam základního stavebního kamene pro kompoziční výstavbu obrazu a další komunikaci autora s divákem. Volba ostatních obrazových prostředků obvykle odpovídá potřebě přímé cesty k zamýšlenému výsledku. Vystavená díla a jejich tvůrci se takto setkávají i v obecném způsobu, jakým se obrací současné výtvarné umění na své diváky. Máme zde příležitost být po třech letech nejen svědky návratu k předchozímu úspěšnému projektu, ale i nové výpovědi – o čase, tvorbě, o přátelství, které trvá.
Ivan Bukovský (nar. 1949 v Praze)
„Smyslem umění je hledání řádu a vytváření rovnováhy v chaosu, který nás obklopuje. Umění je strážcem mystéria, ze kterého čerpá svůj zdroj. Celý svůj život se snažím vyhnout tomu, co nazývám ‚katalogovým uměním‘, všem módním trendům, které zajišťují přízeň kurátorů a galeristů. Bylo mi jedním z nich řečeno, že mi ujel vlak. Já to vidím jinak: pozorně jsem se podíval, kam ten vlak jede, nechal jsem ho ujet a šel radši pěšky krajinou.“
Významný představitel české figurální tvorby Ivan Bukovský studoval monumentální malbu na pražské Akademii výtvarných umění u profesora Jana Smetany, významného člena válečné Skupiny 42. Žije a pracuje v Příbrami. Řadu let zde působil jako středoškolský profesor; v současnosti externě vyučuje figurální malbu na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.
Jeho rodiče se seznámili během druhé světové války v Terezínském ghettu, ale židovskou kulturu, prostupující celou další malířskou tvorbou, objevil až při návštěvě příbuzných v Izraeli v roce 1963. V době, kdy hledal (jako někteří další) inspiraci v programu nové figurace 60. let, s posunem k monumentalitě a existencialismu, zúčastnil se neoficiální skupinové výstavy Konfrontace (1978) ve vstupní chodbě Mikrobiologického ústavu ČSAV, která byla pokusem o přehlídku umělecké generace let sedmdesátých. Vernisáž doprovázel po udání zásah StB. O dva roky později organizoval Bukovský se svým spolužákem z Akademie, Jiřím Sozanským, první ze tří neoficiálních výtvarných sympozií v Terezíně. V bývalých celách vytvářel (spolu s dalšími účastníky sympozia) instalace, které měly revokovat hrůzu, jíž prožívali vězni koncentračního tábora. Od počátku 90. let se téma lidských dramat v Bukovského tvorbě zobecňuje a ústí do paralely k osudu jednotlivců i celého lidstva ze starozákonních příběhů nebo antických bájí. Účinek obrazu, který spojuje mytologii se současností, je podepřen napětím mezi plochou a mělkým prostorem. Figura je často jen naznačena a stále významnější úlohu dostává pestrá barva vystupující jako pointa v prostředí s tlumeným světlem. Bukovský pracuje s dramatickým napětím mezi organickými a geometrickými tvary i s ostrými „barokními“ světelnými kontrasty při pastózním pojednání malířské hmoty. Už od dětství byl jeho nejoblíbenějším malířem Rembrandt, a když se ho nedávno ptali, kdo je to teď, odpověděl: „vlastně se dá říci, že to tak zůstalo“.
Pavel Janouškovec (nar. 1961 v Plzni)
„Nejsem typ malíře, který si dělá poznámky nebo skici. Všechno si ukládám ve své paměti a po nějakém čase to prostě vyplyne ven ve formě obrazu. Pak už to ale není jen „záznam viděného“, je to prožitek jako záznam vzpomínky. Mnohdy kombinovaný, skládající se z několika vrstev, obsahující jen nějaké útržky…Ale vždycky je to záznam mého iracionálního světa. Záznam, který má původ v reálné skutečnosti, v zážitcích, ve vzpomínkách i vjemech.“
Malíř, grafik a fotograf Pavel Janouškovec se již letos představil v galerii FONS samostatnou výstavou. Výtvarné vzdělání získal v ateliéru Jaroslav Šindeláře a později Jiřího Patery („Paterova škola“), kde se rodila osobitá poloha jeho výtvarného projevu, uskutečňovaná v tématu privátní podoby abstrahovaného obrazu krajiny, města nebo architektonického prvku. Výraznými inspiračními zdroji mu byli Karel Valter, v době svých začátků člen radikálního, „nefigurativního“ křídla jihočeské skupiny Linie, a italský malíř Giuseppe Zigaina, spojující expresionismus s ponornou řekou informální malby.
Jeho tvorba navazuje na bohaté tradice kolorismu v české malbě. K určujícím znakům své obrazové formy dospěl poměrně záhy, když v jeho kompozicích z konce osmdesátých a začátku devadesátých let minulého století ustoupil význam geometrie a začaly se výrazněji projevovat účinky zploštění, eliminace detailu a tendence k redukci významových prvků na barvu, znak a tvar. Janouškovcova současná tvorba vychází z přirozené potřeby spojit obrazovou realitu, budovanou pomocí abstraktních výtvarných prvků, s ozvěnami vzpomínek na vnější model. Vystavená díla jsou charakteristická neomylně zvládnutou barevností, vyváženým zastoupením organických a anorganických tvarů a liniovou kompozicí, více či méně odvozenou od původního, reálného optického prožitku. K podstatným znakům patří také hledání a nacházení kvalitativně nových možností bezprostředního účinku obrazu.
K Janouškovcovu životnímu tématu krajiny, s nímž se letos na jaře představil i v této galerii samostatnou výstavou, se nyní přidává krátká ukázka jeho prací ze série šachových figur.
Boris Jirků (nar. 1955 ve Zlíně)
„Když se mě na pražské Akademii v době studií ptali, jakým stylem maluji, vymyslel jsem si název hysterický expresionismus. A dnes mám pocit, že mou tvorbu docela dobře vystihuje. Charakteristická je pro něj výrazná barevná a citová nadsázka, jež je umocněna hrou s perspektivou, rád hovořím o hře s časoprostorem.“
Boris Jirků studoval na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru profesora Arnošta Paderlíka, člena skupiny Sedm v říjnu z počátku 40. let. Je nejen malířem, sochařem a úspěšným ilustrátorem, ale i pedagogem – sedmnáct let vedl výuku figurální kresby a malby na VŠUP v Praze. V současné době vyučuje figurální kresbu a malbu na Západočeské univerzitě v Plzni. Jako ilustrátor získal několikrát hlavní cenu v soutěži o nejkrásnější knihu roku.
Jeho současnou tvorbu můžeme vnímat jako intimní, emotivní reflexi života v dnešním světě. Jde často o groteskně vypjaté, ironické podobenství; zjevné i skryté významy jeho děl míří nejen za hranice pojmu všední reality, ale atakují i naše obvyklé vnímání pojmu nadrealita, s jakým jsme se setkali např. v díle Roberta Matty. Patří sem také krajiny, znějící jako hudební kompozice, jejichž barevnost je redukovaná na několik pestrých, intenzivních tónů na černém podkladu, oslňujících svým vnitřním světlem … ostatně: sám rád říká, že mu jasné a zářivé barvy dělají dobře na žaludek. Jirků komentuje geometrickou stavbu obrazu expresivní, volnou stopou štětce a tato stopa, jako součást celkové barevné kompozice, často expanduje nebo prostě jen pokračuje na obrazovém rámu, který je tak integrován do vlastní malby. Využívá také efektu perspektivy rybího oka, kterou podle potřeby ještě natáhne nebo posune. Originální výtvarný styl Borise Jirků je nezaměnitelný, přes to může volba některých výtvarných prvků někomu připomenout výtvarné prostředky Friedensreicha Hundertwassera nebo Howarda Hodkina.
Vladimír Hanák
