Jaroslav Schejbal, Jindřich Max Pavlíček Guest: Jan Pražan
VICTORY NOX ART DIVISION TEAM – GHOST WRITER
THE NEXT ROUND. VĚČNÝ NÁVRAT TÉHOŽ. /Repeatedly revealed/
Motto: „Word is the language and like body survives among us.“ M. L., Afterlife
ART DIVISION TEAM připravil pro GALLERII FONS další z instalací svých autorů. Tentokráte jde o tři autory Jindřicha Maxe Pavlíčka, Jaroslava Schejbala, dvou jádrových členů „performující smečky“ ADT. Sekundantem je host, dlouholetý souputník Jan Pražan.
Všichni tři autoři v instalaci prezentují svá díla vytvořená v médiu malby (či derivovanou technikou malby s použitím spraye, sítotisku, emailu apod.). V médiu se značnou historickou hloubkou, médiu s dlouhým trváním. Ačkoli přibývá možností výrazu a formovala se nová média, malba odolává toku změn. Obraz (imago) je v prvním významu vždy malba a malba je vždy aché-typem, prvotním principem zobrazování. S malbou se vracíme na počátek dějin umění k počátku jejich času (in illlo temporis) vracíme se k pramenům (ad fontes), k počátkům (ab origin) zhmotnění obraznosti (imaginatio). S technikou malby se nám připomíná, že samotná idea umění je prvotním smyslu především určitá technika (tekhné). /pozn. Tak je tomu i v případě textu, který odvozeno od techniky tkaní (textil)./
Příběh umění se započal s prvním gestem, které odhalilo člověku samotnou možnost zobrazování, možnost záznamu (graphein), který je v principu řezem (carve). Tento prvotní řez oddělil ontickou rovinu jevení a zobrazování, tento řez vyznačil práh (limen). Překročením tohoto prahu lidské vědomí překonalo dosavadní mez, limit, v němž bylo odkázáno (vydáno v šanc?) vnímání bezprostředně přítomného a pomíjivého. První zářez odhalil možnost jakéhokoliv oddělení, jakož i oddělení vnímaného a zobrazeného, oddělení trvajícího z pomíjivého. Paměť (mnémon / memory) a připomínání (re-membering) umožnilo záznam, jehož prostřednictvím se oddělilo sdělení od jejího nositele. Důvodem záznamu a zaznamenávání (record) v sobě nese figuru opakování, která konstruuje (do značné míry iluzivní) možnost trvání v pomíjení. Jako by opakování (iteration) mohlo zadržet čas. Opakování je však vždy opakování s posunem (reiteration). Opakování nikdy není identické. To samé se navrací, ale v jiném „okamžiku“, v jiném místě trvajícího/míjejícího času (choronos).
Samotný koncept času, způsob jeho kulturního uchopení, je nemyslitelný bez principu řezu, který odděluje sekundy, vyznačuje termíny, odděluje epochy, odděluje styly (seccesion). Čas (le temp) udává rytmus (tempo), které má trvání, avšak je dočasný (temporary) nebo současný (contemporary). Akt ADT je situován v čase krátce po „Novém roce“ (Jakže? Novém roce? Už zas?). Časová osnova, ve které prožíváme čas, je utkána z kontinua a střihů, kombinací lineárního a cyklického. S každým přibývajícím rokem přibývají roky, s každým novým rokem jakoby se náš svět obnovoval, avšak vše rychle zapadá do vyjetých kolejí, do již vyryté brázdy. V politice volíme často změnu. Přesto zažíváme věčný návrat toho samého. V existenci a ve spolubytí směřujeme vpřed a přesto přešlapujeme na místě, oslavujeme pokrok, ale stále není nic moc nového pod Sluncem. Nepřichází ani konec dějin, ani vyhynutí, jen se cyklicky navracejí krize, to je jisté. Čas je válečný stroj obsazující území života. Jeho vitální hladký prostor je překryt pravidelně „rýhovaným prostorem“, nástrojem kontroly. Unikat tomuto obsazení našich životů je umění („Skrze imaginaci veď válku“, M. L.)
Z prostoru času je možné vystoupit opět jistým oddělením, vyznačením prostoru mimo čas (templum) jež má obvykle základní tvar kruhu. V tomto prostoru lze čas překonat v kontemplaci a skrze ni se z času vrátit do věčnosti trvání (eternity). Není to cestování časem. Nejde o ten komický, v čase vězící (a paradoxní) “návrat do budoucnosti”. Jedná se o návrat mimo čas, o návrat do věčnosti (back to eternity). A v kontemplaci je zrušen čas gestem, kterým je z něj vykročeno vně přes oddělující přes hranici (transgression) mezi časem a věčností. A takto lze překročit konečnost a časovou omezenost vlastního bytí, jakož uvěznění v opakování. Zde se lze setkat s věčností ducha. Jak už jsme formulovali dříve, věčnost je teď i kdykoli jindy. Věčný návrat téhož, uvěznění v opakování, lze překonat také hravým ironickým vztahem k němu. A tento vztah v celku výstavy ADT je reprezentován v instalovaném videoartu jehož autory jsou Petr Vyšohlíd a Jindřich Max Pavlíček. Neméně ironicky exponuje opakování v čase performance ADT uskutečněná k zahájení výstavy (J.M.P., J.S., M.T., P.V.), která sděluje především jedno: budete věznění v opakování /kruhu zrození a smrti/ dokud vám to nedojde…
Za ART DIVISION TEAM PhDr. Michal Tošner, Ph.D. V Praze 10. 1. 2022
