Nad obrazy Dany Raunerové

Soukromé příběhy obrazů Dany Raunerové dostávají svou veřejnou, abstrahovanou formu až v okamžiku, kdy se definují na dvourozměrné ploše plátna. Jejich pointa však musela být prožita dávno předtím – v privátním životním prostoru malířky. V jednom ze svých textů si dává úkol zdánlivě skromný: přiblížit se svými obrazy co nejvíc k harmonii přírody. Malovat tak, aby obraz představoval pro diváka zdroj pozitivní energie, kterou ona sama čerpá ze života na venkově. Pro tento cíl volí odpovídající výtvarné prostředky. Jsou to především čisté, nelomené tóny pestrých barev s jejich přirozenými světelnými vlastnostmi, volná, transparentní štětcová technika, neiluzívní prostor a kompozice, podřízená celkovému zamýšlenému optickému účinku plátna. Jak sama říká: je jí vlastní věci příliš nekomplikovat a mířit „přímo na komoru“. Příběh, patrný v názvu díla, je proto naznačen do té míry zkratkovitě, aby sémantický prvek obrazu, odkazující na jeho epičnost, neodváděl pozornost od hlavního záměru, kterým je nefigurativní účinek malby.   

Bližší přiblížení tvůrčí metody autorky najdeme v jejích slovech:

Je to hraní si s plochami, barvami a posunem od reality tak, aby nesvazovala tu zčásti intuitivní hru při malování technologickými postupy, které vyžadují čas, časté návraty, vrstvení atd., na rozdíl od tvorby a la prima. Mým cílem je, aby výsledek byl svěží, aby dýchal, byl prosvícený, bez podmalby, aby v něm byl pohyb a taky vtip jiného druhu, než v kresbách. Realita forem se objevuje jen do té míry, aby děj naznačila a splynula tak s krajinou abstrahovanou do ploch, skvrn, bodů či linií, které ale i přes svou triviálnost mají za úkol realitu evokovat, i když jen v náznacích. Někdy mám pocit, že i obrazy kreslím. Linie je pro mě základ, ale snažím se ji ukotvit v pevných plochách, kumulovat do uskupení, která rozevlátost ukotví, zpevní. Když dám průchod intuici, jsem překvapována tím, kam mě i při podvědomé podrobenosti celku vede.

Vladimír Hanák