Geometrické kresby a zátiší

Složité pletivo čar a ploch na plátnech a kresbách Vladislava Mirvalda se v šedesátých letech dostalo do blízkosti hard-edge painting (malby ostrých hran) a klasiků geometrického a opto-kinetického umění, jakými byli například Victor Vasarely nebo Bridget Riley. Mirvald uvažoval o vztahu řádu a chaosu, vycházel z možností deskriptivní geometrie, která pracuje s trojrozměrností v ploše. Počítač na nic nepotřeboval, složitý geometrický svět měl v hlavě.

Nejstarší Mirvaldovy kresby z první poloviny šedesátých let mají ostré hrany, jsou založeny na rovnoběžkách, jejich směrech a meziprostorech mezi nimi. Později se zabýval kruhem, válcem a vlněním plochy. Charakteristické jsou vlnící se undulační válce. Motivy na plátnech, kartonu, či sololitu mohou být ukončené, koncentrické i stále probíhající – přesahují rám obrazu.

Některé křivky se rozvíjejí do téměř organických tvarů. Mnohé jsou konstruovány jako spirála. Základem je linie, která obíhá pevně daný ústřední bod a přitom se od tohoto bodu soustavně vzdaluje. Vzniká závit, helix, šroubovice, rozvlněné válce asociují klávesy klavíru probíhající oblým paralelním vesmírem.

Roseta, obraz s prázdným středem, svým názvem upomíná na gotická katedrální okna. Střed Rosety je posvátnou absolutní zónou. Nic neexistuje bez středu, kolem něhož se vše otáčí. Kolem jádra rotují částice, kolem Slunce planety, kolem galaktického středu spirálovitě víří galaxie. Prázdné místo je rezervoárem energie oscilující v centru dění.

Křivky a kombinace plných a prázdných ploch vytvářejí iluzi hloubky a prostoru. Přestože jsou obrazy jasnou plochou plátna napnutého na rámu, Mirvaldova soustava linií a meziprostorů je schopna oko oklamat a nechat ho vnímat neexistující pohyb. Autor si vybíral obvykle nejprotikladnější kontrasty – černou a bílou nebo komplementární barvy, jejichž kombinace vytvářejí optické a kinetické efekty. Obrazy s rovnoběžkami a moiré vibrují či způsobují vibrace na sítnici pozorovatele. Kmitání prověřuje vidění. Lidské oko a mozek mají problém s identifikací čar, ač je obraz statický, nejeví se tak.

Umělci se často inspirují posvátnou geometrií, božskou proporcí, zlatým řezem, Mirvaldovým zdrojem byla spíše geometrie užívaná světem lidí ve stavebnictví, strojírenství či typografii. Ovšem cicerové a garmondové kružnice, Archimedova spirála či cylindrické moiré jsou příbuzné představám vesmíru založeným na teoriích kmitů superstrun. Nejmenšími složkami světa nejsou body energie, ale úsečky či smyčky – struny. Jejich supersymetrie dovoluje sjednotit látku a záření.

Zátiší je mezi Mirvaldovými geometrickými pojmy slovem tradice. Autor se nezajímá o dočasnost a pomíjivost světa věcí ve smyslu nature morte či vanitas. Měl možná na mysli severský pojem stillleben – klidný život, čas pro tvorbu, pro přemýšlení. Geometrické kompozice tvarů, kruhů, hranolů, jehlanů i mnohostěnů zpřítomňují jevy běžné i zázračné, lom světla, zpomalení času v prostoru nebo gravitační pohyb vesmírných těles.                      

                                                                                                                                                                                                                            Martina Vítková