Page 5 - Katalog_náhled

Jan Adamec

BIG STAR JE KAŽDÝ

Tak jsem tak zevloval… uvádí některé z fotografických příběhů jejich autor Jan a cesta do České Třebové na výstavu Starých psů v roce 1984 – Tam byli všichni!,
Adamec. Jeho snímky ale nejsou jen plodem čirého života ve zvolněném rytmu, života se zastávkou u Jana Steklíka v Ústí nad Orlicí. Cesta z vernisáže zpět už na fotografii
nonšalantního, života jako sběratelství dojmů – jak definuje náš přístup ke světu není, ale byla skutečně legendární. Na hlavním pardubickém nádraží totiž na celou
a době Zykmunt Bauman. Jsme buď zevlouni, tuláci, turisté nebo hráči a fotografové skvadru nočních navrátilců čekala normalizační veřejná bezpečnost a připravovala
patří nejčastěji k prvním z nich. Zevloun / flâneur je ten, kdo se prochází, kdo bez cíle kobercový zátah. Jenže cestující z Třebové dostali žízeň a nečekaně vystoupili už na
bloumá, jen tak se poflakuje, kouká, zevluje. Vidí všechny, sám neviděn. V jeho pohledu zastávce… Fotografie ze slunečného dopoledne téhož dne s Bohdanem Holomíčkem
ožívá městská ulice plná nedopovězených historek, nenapsaných scénářů. Pozorování a filozofem Petrem Dubským působí najednou svou lehkonohou bezstarostností,
zvnějšku je jen malá část Adamcova přístupu k věcem, je nutná pro zastavení, usebrání, zvýrazňuje dotek štěstěny, neslýchanou frajeřinu, únik temným mračnům osudu.
kontemplaci, objevy. Jan Adamec není autorem, který by realitě nastavoval zrcadlo, on je Jiným exkurzem do druhého desetiletí normalizace je fotografie broumovského Stanislava
jejím tvůrcem, či spolutvůrcem. Pitaše, organizátora rockových koncertů, disidenta a signatáře Charty ještě před jeho
Poprvé máme možnost si složit do celku výpovědi to, co jsme dosud viděli fragmentárně, odsouzením za snižování vážnosti prezidenta Husáka, kdy se v Šonově pokouší pádlovat
po tématech. Už známe: České výlohy jako surrealismus všedního dne a jednu z trhlin proti proudu na suchu, stejně jako pohled do prvního Adamcova privátu v Labské 30.
sebeodhalující absurditu vládnoucí ideologie. Vojmír připomínající dílo pardubického Na fotografii interiéru lze na zdi rozeznat Oční happening v duchu Jana Steklíka,
katolického umělce Vojmíra Vokolka, autora svým zaměřením a původem pro většinovou dokreslované Oči boží, také diapozitivy nalepené na oknech na pauzáku jako na matnici,
společnost takřka nečitelného a neviditelného. Hráči, portréty jazzových muzikantů, kteří aby snímky nerušilo pozadí. A lze tušit Morgensternovu báseň Jak si šibeniční dítě
se objevili a zčeřili časoprostor v pardubickém klubu D29. Stačilo mi přejít ulici a potkal zapamatuje jména měsíců. Listopad je buď Lenochod, Psychopad, Zblitopad, záleží na
jsem tam celý svět, komentuje tuto etapu svého zájmu Jan Adamec. Otevřeno, sondu překladu. Ve všem tom minimalismu doby je pozoruhodné sledovat, čím vším osobním
do světa umění, galerií a jejich návštěvníků, což je potenciální pole pro surreálný střet se člověk obklopoval, žádná instantní IKEA, vše vycházelo z velmi tvůrčího kulturního
pohledů a vnímání rozdílných realit. založení obyvatele bytu.
Katalog se soustředí na čtyři méně známé cykly. O tom, jak žijeme, vypovídají fotografie Labská 30 dnes už nestojí, přestože tu kdysi po trávě chodili čápi, hned pod výhledem
z nikdy neukončitelné série Fragmenty. Opuštěnost v davu popisuje v textu Letmé podoby na Kuňku, pravá romantika. Adamec si tu zřídil první fotokomoru v přístavku, byť ne pod
samoty spisovatel Václav Vokolek. Krajinu a zklidnělá městská zákoutí charakterizuje schody… O letních víkendech bývaly akce v Drozdicích, Jan Adamec fungoval jako kurátor
Ticho. Černé madony z Nového Světa jsou holdem a vyjádřením obdivu tomu, co v sobě už tenkrát, když se fotografie na levném dokumentním papíru věšely na kolíčky během
ženy nosí pozemského a posvátného zároveň. slavných výstav na plotě. Fotograf komentuje dobu citací Karla Nepraše: Bolševik měl
Katalogem snad ještě víc než výstavou nás autor vede po cestě, kde ho za fotografií štěstí, že jsme v tý době byli mladý.
můžeme objevit. Jeho názory, postoje, zkušenosti, proměny a konstanty, jichž je fotografie Při listování katalogem si zřetelně uvědomujeme fotografie jako monády zkušenosti.
viditelnou částí ledovce. Odkud na časové ose vycházíme? Ne přímo z vojny, kde začal Filozofové Deleuze a Guattari popsali život jako pouť, současného tvůrčího člověka jako
fotografovat, aby unikl z prostoru vykolíkovaného zelenými mozky alespoň do tmy. poutníka, kočovníka, zdůraznili zánik konečného cíle životní pouti člověka. Možná právě
Na počátku je polooficiální chvaletický festival, figura předcházející pozdější Hráče proto fotografie akcentují letmost dění, podprahovou samotu.

3