Page 6 - Katalog_náhled

Osobní mapu světa, jež vypovídá o charakteru doby v mnohem širším měřítku, dokreslují a odraz nebe na Cíglerově terase nad Museem Kampa. Auta na jižní spojce, která odrážejí
portréty umělců, jakými byli a jsou Zdeněk Rybka, Jan Steklík, Václav Havel, Věroslav světlo jako nimbus na starých freskách, hornaté krajiny s jinovatkou rozprostřenou jako
Škrabánek, Jiří Lacina, Bedřich Novotný, Josef Procházka nebo Pavel Brázda. Nechybí ani krajka a uhánějícím koněm, Nina s klaunskou bambulkou na nose. Adamcovy fotografie
slavná dvojice Starých psů na cestě s obrazy okolo zámku, Vojmír Vokolek na Pecce nebo nejsou nikdy zkušeností z druhé ruky, jak se občas o fotografiích říká, naopak, fotograf je
Krejcarova svatba a Světlana Pavlíčková na Kuksu při výstavě Jaroslava Jebavého. Aktérské účasten dění. Akce nepozoruje z povzdálí, je jejich účastníkem a nezřídka spolutvůrcem.
vazby podporovala setkání v nádražní restauraci u piva s Janem Steklíkem, Václavem Jako vtipný komentátor se projevuje na cestách za pochopením všehomíra. Nesbírá
Sokolem, Martinou Hozovou a Pavlem Šmídem. Cosi proživotního dokázal Adamec zachytit fotografie metodicky ani náhodně, ale navléká korálky významových momentů. K tomu
i v atmosféře měst a jejich periferních zákoutí. Pozoruhodná jsou polská města, jejich je nutné se s prostředím tak nějak seznámit, pokusit se ho vnímat a akceptovat. Pohled
rozdílnost v podobnosti, ale i Londýn, New York nebo Podunají. Romantickou stránku fotoaparátem může poznání, jež přichází v nárazech i ve vlnách, významně pomoci.
prozrazují horské krajiny, snové Karpaty, pláž a cesta do kopce s kopce, nahoru a na horu. Fotografové se obvykle považují za vědce nebo za moralisty. Vědci pořizují soupis
Výlohy se v Adamcově práci objevují od roku 1975, autora děsila a rozčilovala zvlášť světa, moralisté se soustředí na těžké případy. Adamec není ani vědec, ani moralista,
agitace na téma mír, když jsme za zády měli ty ruský rakety… Hráči vznikali v několika není ani reportérem, nepodává zprávy, zajímá se o to, co je obecně lidské. Adamcovy
vlnách po roce 2001. Fotografie napříč časem charakterizuje vztah k pařížským zákoutím snímky obsazují prostor mezi informací, příběhem a poezií. Vyjadřovacím médiem není
Eugéna Atgeta, k Jindřichu Štyrskému skrze surreálný rozměr všednosti a nalezený objekt, fotoaparát, ale člověk. Jan Adamec – a z uceleného představení fotografií to přesvědčivě
a samozřejmě také k profesionalitě a humanistickému postoji členů Magnum Photos. zjistíme, patří mezi ty, kteří byli vždycky akční, jednoduše nedokázali stát někde bokem,
Pro mnohé překvapivě také ke konceptuálně laděným postupům, například u Iren Stehli. když se nic nedělo, prostě s něčím začali. A skrze všechny vtipné a poetické momenty
Jan Adamec se zaměřuje na nepřímá setkání, konfrontace s ikonou, mezi Pavlem Šmídem je Adamec archivářem dění, o němž je toho známo jen málo, protože kultura nikdy není
a Federicem Fellinim nebo Karlem Nedvědem a Salvatorem Dalím. oficiální, vždy vzniká uvnitř lidských společenství, mimo pozornost médií a institucí.
Deštníky vlající v povětří, chlapík spící na místě, odkud může docela snadno spadnout, Obvykle po ní zbudou historky, jen někdy není, kdo by je vyprávěl. Jan Adamec je
naleštěný klavír ve vlhké staré chodbě. Pravidelné stíny brutalistní architektury, voda vypravěčem příběhů.

Martina Vítková

4